Proč milióny lidí následují tesaře?
Jeho jméno znají po celém světě. Když i v naší zemi, která je pokládána za jednu z nejateističtějších, vyslovíme jméno Ježíš Kristus, téměř každý ví, kdo to je.
Skutečně žil anebo je pouhým mýtem? Máme nějaké nezvratné důkazy o jeho existenci? A pokud ano, kým byl? To jsou otázky, na které budeme dnes hledat odpověď. Ježíš Kristus je totiž ústřední postavou křesťanství. Jeho následovníci věří, že nebyl pouhým člověkem, ale samotným Bohem, který na sebe vzal lidské tělo. Může na tom být něco pravdy? Pojďme se nejdříve podívat na historická fakta.
To první, s čím se setkáváme každý den, je náš letopočet. Má jej na svědomí římský mnich Dionysius Exiguus (cca 470–544). Vybral nový výchozí bod pro počítání roků, Kristovo narození. I když se spletl asi o tři roky, nikdo nezpochybnil tento historický fakt.
Existují mimobiblické prameny, které svědčí o existenci Ježíše Krista. Dochovaly se spisy historiků, jako byli Suetonius, Tacitus, Josefus Flavius a také tzv. Dopisy od Plinia mladšího, které psal Traianovi.
Co se v nich píše?
Suetonius (nar. asi 75 n. l., zemřel asi 140 n. l.)
„Židy, kteří se ustavičně bouřili z podnětu Kristova, vyhnal z Říma.“ ... „Popravováni byli křesťané, druh to lidí propadlých nové a škodlivé pověře...“ (Životopisy dvanácti císařů)
Tacitus (nar. asi 60 n. l., zemřel asi 120 n. l.)
„Aby tedy zahladil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval křesťany. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilátem popraven. Zhoubná ta pověra byla sice prozatím utlumena, ale znova propukla netoliko v Judei, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě...“ (Letopisy, 15; 44)
Plinius mladší (nar. 61/62 n. l., zemřel asi 114 n. l.)
„Prozatím jsem si vedl k těm, kdož byli u mne udáváni z křesťanství, takto: Tázal jsem se jich, jsou-li křesťané. Když to doznali, tázal jsem se jich, pohroziv jim trestem smrti, podruhé a po třetí. Jestliže na své výpovědi trvali, pak jsem je dal popravit. ... Mne pak ujišťovali, že celým jejich proviněním či spíše poblouzením bylo jenom to, že prý se určitého dne před úsvitem vespolek scházeli, že spolu zpívali střídavou píseň k božské poctě Kristově a že se zavazovali přísahou, ale nikoli k zločinu...“
(Epistola 10, 96 ad Traianum. Dopis hovoří o křesťanech v Bithýnii kolem roku 110)
Iosephus Flavius (nar. 37 n. l., zemřel asi 100)
„V té době žil Ježíš. Byl to moudrý člověk (můžeme-li ho opravdu nazvat člověkem); konal totiž neuvěřitelné skutky a učil lidi, kteří s radostí přijímají pravdu. Získal si mnohé z Židů i Řeků.“ (Židovské starožitnosti, 18; 33)
Můžeme vidět, že osoba Ježíše Krista je zmiňována v historických materiálech lidí, kteří ke křesťanství neinklinovali. Dnes asi nikdo, kdo se zajímá o tuto problematiku, nepochybuje o jeho existenci. V Bibli máme čtyři tzv. evangelia (z řec. evangelion = radostná zpráva). Napsali je Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Matouš a Jan byli očitými svědky toho, co Ježíš konal a také jeho přímými učedníky. Můžeme důvěřovat tomu, co napsali? Nevymysleli si to? Z historie víme, že deset učedníků z dvanácti bylo popraveno pro víru. Říkám si, že kdyby člověk vědomě lhal, těžko by potom za tuto lež položil život. Ale oni na vlastní oči viděli zmrtvýchvstání několika lidí i mnoho uzdravení. A především se setkali se vzkříšeným Ježíšem. Jan, jeden z učedníků napsal: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1. list Janův, 1,1)
Slovem života Jan myslí Ježíše Krista. Vyjadřuje se tak o něm ve svém evangeliu hned v úvodu. Učedníci byli přesvědčeni, že v osobě Ježíše Krista přišel na tento svět sám Bůh. Je možné tomu uvěřit? Jak sám sebe chápal Ježíš?
Pojďme se podívat na jeden z jeho výroků:
„Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“
Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát a viděl jsi Abrahama?“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“
Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu. (Jan 8, 56–59)
Co je na tomto prohlášení zvláštní? Abraham žil zhruba 2000 let před narozením Krista. Ježíš prohlásil, že je starší než Abraham. Židé velmi dobře pochopili, co tím chtěl říct, a tak jej chtěli kamenovat. Jak by mohl být starší než Abraham, pokud by byl jen pouhým člověkem?
Když se učedníci dozvěděli, že Ježíš vstal z hrobu, Tomáš, jeden z nich, tomu nechtěl věřit. Řekl, že dokud si sám nesáhne, neuvěří. Zanedlouho se s nimi Ježíš setkává, a i když nebyl u jejich rozhovoru, věděl, co Tomáše trápí. A tak se na něj obrací:
Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan20,27–29)
Tomáš říká: Ty jsi můj Pán a Bůh! A Ježíš se nijak nebrání.
V Bibli je mnoho předpovědí, které se týkají života Ježíše. Je prokázáno, že kompletní Starý zákon jsme měli dávno před jeho narozením. To, co tam je napsáno, nemohl nijak ovlivnit. Prorok Micheáš, který žil v 700 století př. n. l., prorokoval místo jeho narození. Říká toto: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“
(Micheáš, kapitola 5., verš 1)
Bůh skrze Micheáše předpověděl 700 let před Ježíšovým narozením, že se narodí právě ve městě Betlémě, a to Betlémě efratském. Bylo to malé město, nijak zvlášť významné. Je zajímavé, že Josef s Marií (rodiče), žili v Nazaretu, Marie byla už v pokročilém stavu těhotenství a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla rodit jinde než doma. Ale vyšel rozkaz císaře Augusta o sčítání lidu a každý se musel dostavit do svého rodného města. Omluva neexistovala. A tak se i Josef s Marií museli vydat do Betléma. Tam Marie porodila.
Pavel, druhým jménem Saul, který napsal většinu Nového zákona, byl původně nepřítelem křesťanů. Pronásledoval je, věznil a zabíjel. Ale když jel s trestní výpravou do Damašku, aby přivlekl v okovech další křesťany, prožil zásadní obrat ve svém životě. Co se stalo?
Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“
Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“
Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. (Skutky apoštolů, 9,3–9)
Nikdo nemohl pochopit, co se s Pavlem stalo. Zpočátku si mysleli, že je to lest. Předstírá, že se stal křesťanem, aby se mezi ně dostal a mohl jich uvěznit co nejvíce. Báli se ho. Ale brzy pochopili, že jeho proměna je opravdová. Pavel nakonec umírá pro víru na popravišti za císaře Nera v Římě.
Ježíš Kristus nebyl lidový léčitel, moudrý muž nebo prorok. Byl skutečně Bůh v lidském těle.
Proč se vlastně narodil na této zemi? Co jej k tomu vedlo?
Sám o tom říká:
„Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co je ztraceno." (Lukáš 19,10)
„Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.“ (Jan 12,46)
Přišel, aby hledal ztracené lidi. Každý, kdo žije bez vztahu s Bohem, je takovým ztraceným dítětem. Přišel také, aby nám byl světlem. V tomto světě, kde vládne „temnota“, je Ježíš majákem, který nám pomáhá v orientaci a vede nás bezpečně k cíli.
Pro mě osobně je velmi silný tento text: „A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal.“ (Jan 12,45)
Co tento text říká? Znamená to, že Bůh otec je stejný jako Ježíš. Proč? Protože on sám byl Bohem. Přišel nám lidem ukázat, že nás miluje, že není třeba se ho bát. Chce pro nás to nejlepší. Jestli se stane naším přítelem, záleží pouze na nás. On pro to udělal všechno.