Kniha, pro kterou se umíralo
Psal se rok 1415. Jan Hus byl Kostnickým koncilem odsouzen k smrti. Hranice vzplála 6. července. Jeho blízký přítel Jeroným, který mu do Kostnice přispěchal na pomoc, byl zatčen. Po téměř ročním věznění následoval i on Mistra Jana na hranici.
V knize Velké drama věků, na straně 81 (angl. orig. 114) jsou popisovány poslední chvíle života tohoto výjimečného muže:
Znovu vypukla bouře vzteku a Jeroným byl rychle odvlečen do vězení. Ve shromáždění však bylo několik lidí, na něž Jeronýmova slova hluboce zapůsobila a kteří by ho rádi zachránili před smrtí. Tito církevní hodnostáři navštívili Jeronýma a naléhali na něho, aby se podřídil koncilu. Představili mu nejskvělejší vyhlídky jako odměnu za to, že se zřekne svého postoje proti Římu. Avšak Jeroným zůstal neoblomný jako jeho Mistr, když mu byla nabízena sláva celého světa.
Odpovídal: „Dokažte mi z Písma svatého, že se mýlím, a já odvolám.“
„Písmo svaté!“ zvolal jeden z těch, kdo jej přišli přesvědčovat. „Což se dá všechno dokázat z Písma? Kdo mu může porozumět, dokud je církev nevyloží?“
Jeroným odpověděl: „Zaslouží si lidské tradice, abychom jim věřili více než evangeliu našeho Spasitele? Apoštol Pavel nevybízel ty, jimž psal, aby poslouchali výmysly lidí, ale vyzval je: Zkoumejte Písmo.“
„Jsi kacíř!“ Odpověděl mu jeho protivník. „Lituji, že jsem se s tebou tak dlouho přel. Vidím, že tě ovládá ďábel.“ (Wylie, sv. 3, kap. 10)
Brzy nato byl nad Jeronýmem vynesen rozsudek. Byl vyveden na totéž místo, na němž skončil svůj život Jan Hus. Cestou si zpíval a jeho tvář zářila radostí a pokojem. Jeho pohled byl upřen na Krista a ztratil strach ze smrti. Když se kat chystal zapálit hranici, stoupl si za něho, Jeroným však na něj zavolal: „Jen přistup směle přede mne a zapal oheň před mým zrakem. Kdybych byl měl strach, nebyl bych tady.“
Tento skutečný příběh ve mě vyvolává zásadní otázku: Je Bible a to, co je v ní obsaženo, tak důležité, že za to stojí položit život? Mýlil se Jan Hus, Jeroným a další, když věřili, že Bible je kniha, skrze kterou mluví Bůh?
Náš národ má silné křesťanské kořeny. Žili zde hluboce věřící, vzdělaní
lidé. Jedním z nich byl i Jan Amos Komenský. Dnes jsme zemí
s největším počtem ateistů v Evropě. Co víme o Bibli? Nepatří mezi
literaturu, kterou bychom se nějak více zabývali. Mnohým se zdá příliš dlouhá a nesrozumitelná.
Rozumím tomu. Kdybych v životě nepotkal lidi, kteří mi pomohli, viděl bych
to stejně.
Pojďme se podívat na některá fakta.
Slovo Bible pochází z řeckého slova „ta Biblia“ a znamená Knihy. Bibli můžeme přirovnat k celé knihovně. Obsahuje totiž 66 spisů, na kterých se podílelo přibližně 40 autorů. Je rozdělena na tzv. Starý zákon a Nový zákon. Dělicí čarou mezi nimi je narození Ježíše Krista. Velmi zajímavé také je, že byla psána v časovém rozmezí 1600 let. Z toho je jasné, že se jednotliví autoři často nemohli vůbec znát. Nebyl internet a spisy se nešířily tak rychle a snadno jako dnes. Proto také jednotliví pisatelé neznali vše, co napsali ostatní. Přesto se jejich spisy shodují a doplňují. Jak je to možné? Samotní autoři Bible hovoří o tom, že byli tzv. inspirováni stejným zdrojem, a tím byl Bůh.
Jeden z pisatelů ve svém druhém listu mladému muži jménem Timoteus napsal: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha ...“ (2. list Timoteovi 3,16) Hovoří o tom, že texty Starého zákona nejsou jen lidské dílo.
Bůh nediktoval, co mají psát. Dal jim svobodu, jak chtějí vyjádřit jednotlivé myšlenky, ale nedopustil, aby poselství změnili. Pravdivost a historickou přesnost jejich slov potvrzují mnohé archeologické nálezy. I když nemáme jediný originál, který by se dochoval, bylo nalezeno obrovské množství opisů. Jejich porovnáním bylo zjištěno, že nedošlo k žádným podstatným změnám.
Zajímavý příběh se odehrál v roce 1947 u Mrtvého moře. Je to místo nazývané Kumrán, kde před rokem 70 n. l. žila skupina esejců. Malému beduínskému pastýři se zaběhlo zvíře, a tak jej šel hledat. Objevil přitom jeskyni. Měl strach do ní vstoupit. Vzal proto kameny a házel je do tmy. Ozval se dutý zvuk. Dodal si odvahy a šel dál. Našel hliněné džbány plné starých svitků.
Postupně bylo v jedenácti jeskyních nalezeno velké množství svitků obsahujících biblické texty pocházející z 3. století př. n. l.
Do roku 1947 jsme měli nejstarší opis biblických textů z 9. století n. l. Například Bible kralická, která byla překládána z původních jazyků (hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny) pochází z 16. století a byla překládána z textů z 9. století n. l. Avšak originály, které jsme neměli, byly mnohem starší. Kritici mohli namítat, že to, co bylo přeloženo ze spisů z 9. století, už nemá nic společného s původními originály. Teprve objevy v Kumránu jasně potvrdily neměnnost textu, který jsme již znali. Kumránské svitky byly o 1000 let starší. Můžeme tedy říct, že to, co napsali autoři Bible před mnoha lety, je skutečně to, co máme v Bibli my dnes.
P
okud tedy připustíme, že text se nezměnil, jak víme, že to, co
v něm je, je pravda?
Tato otázka je namístě. Pravdivost textu potvrzují již zmíněné archeologické nálezy, historická přesnost a také naplněná proroctví, vyřčená dávno předtím, než se události odehrály.
Jedno z mnoha proroctví hovoří například o městě Týros. Bylo to starověké přístavní fénické město na území Libanonu. Říká se v něm:
„Proto praví Panovník Hospodin toto: Jsem proti tobě, Týre, přivedu na tebe mnohé pronárody, jako když moře přivádí svá vlnobití. Zničí hradby Týru, zboří jeho věže; i prach z něho smetu, učiním jej holou skálou.
Staneš se místem v moři, kde se suší sítě. Já jsem promluvil, je výrok Panovníka Hospodina...“ (Ezechiel 26,3-5)
V době, kdy bylo toto proroctví vyřčeno (6. stol. př. n. l.), město Týros vzkvétalo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měla změnit. Týros byl několikrát dlouhodobě obléhán, ale vždy obstál. Až přitáhl Alexandr Veliký (4. stol. př. n. l.) a starověký Týros se stal holou skálou. Rozebral toto město a z trosek vybudoval hráz, po které se dostal na nedaleký ostrov. Tam se totiž do zdánlivého bezpečí uchýlili obránci Týru. Proroctví o tomto městě je jedno z mnoha, která dokládají pravdivost slov Bible.
Většina biblického textu jsou příběhy. Jsou pro nás důležité, protože popisují život lidí, jako jsme my. Byli to lidé, kteří důvěřovali nebo také nedůvěřovali Bohu. Na jejich zkušenosti se můžeme naučit, jak žít dnes. Bible by mohla být plná tvrzení, že Bůh je láska. Ale je to pravda? Tvrzení nic nedokazuje. A tak můžeme v průběhu staletí sledovat jednání Boha v konkrétních situacích a sami přemýšlet, jaký je. A to je vlastně hlavní poslání Bible. Ukázat, jaký je Bůh a co dělá pro záchranu člověka.
Je zajímavé, že přestože Bibli napsali z větší části Izraelci,
zaznamenali mnoho nelichotivých zpráv o svém národu. V Bibli takových
příběhů najdeme opravdu hodně. Je zde popsáno mimo jiné i nesprávné chování
krále Davida, který patří mezi největší izraelské krále, a pro Židy dodnes
znamená mnoho. Zabil manžela ženy, do které se zamiloval, a dělal vše, aby se
to neprozradilo. Pravdivost textu je až zarážející. A to je pouze zlomek
z toho, co je popisováno. V minulosti to nebylo obvyklé. Byly
nalezeny nejrůznější spisy, které například popisovaly vítězství faraona, ale
z historie víme, že on onu bitvu prohrál. Děje se to i v novodobé
historii. Když se Saddám Husajn vracel z prohrané bitvy v Perském
zálivu, prohlásil:
„Vracíme se po velkém
vítězství nad americkým lidem!“
Dějiny se musely interpretovat tak, jak
chtěl panovník.
Bible je po všech stránkách výjimečná kniha a stojí za to ji poznávat. Je jako pramen živé vody. Lidé v ní nacházejí povzbuzení a útěchu. V Bibli se člověk setkává s živým Bohem a poznává se v mnoha příbězích. Autor dopisu Židům napsal o Bibli toto: „Boží slovo je živé, průbojné a ostré jako nabroušený dvojsečný meč. Proniká naši osobnost a ducha, naše pohnutky a okolnosti, ve kterých žijeme, rozebírá naše pocity a myšlení.“
(Židům 4,12; parafrázovaný překlad Slovo na cestu)
