Jediný zákon, který se nemění

Řekne-li se Desatero nebo Boží zákon, co se nám vybaví? Kamenné desky, které dal Bůh Mojžíšovi na hoře Sínaj? Nebo jednotlivá přikázání, jako například Nezabiješ, Nepokradeš nebo Cti svého otce i matku? Zákony všeobecně jsou něčím, co nemáme moc rádi. Sice si uvědomujeme, že jsou důležité, ale mnohé z nich vnímáme spíše jako omezení a útok na naši svobodu.

Každý, kdo řídí auto, se mohl setkat se situací, kdy na rovném přehledném úseku, kde nejsou žádné výmoly, je snížena rychlost na 40 km/h. Policie se s radarem ukryje a sleduje, kdo z řidičů bude dodržovat rychlost a kdo ne. Kdybychom jeli místo 40 km/h třeba 90 km/h, nic by se nestalo. Ta značka tam je jako „test poslušnosti“. Nikoho nechrání a ve své podstatě je zbytečná.

Je to s Božím zákonem podobné? Dal Bůh Desatero proto, aby kontroloval, kdo jej bude a kdo nebude poslouchat? Pokud některá přikázání nebudu respektovat, bude to mít negativní vliv na můj život, anebo se nic nestane, tak jako s tou „devadesátkou“ na přehledném úseku?

Asi mi dáte za pravdu, že když budu zabíjet, krást, lhát a cizoložit, tak v mém životě pocítím negativní důsledky. Co ale přikázání Nebudeš mít jiného Boha mimo mne, nebo Nebudeš brát Boží jméno nadarmo? Bude mít nerespektování těchto přikázání dopad na můj život? Zdá se, jako by se dnešní společnost obešla jen s druhou polovinou Desatera. Zkusíme se tedy na význam tohoto zákona podívat zblízka.

První, co chci zmínit, je, že Bůh nemá nic z toho, když Desatero dodržuji. Poslouchat zákon z jiných pohnutek než těch, že je to pro mne dobré, nemá moc smysl. Když někdo poslouchá ze strachu, pak jeho poslušnost trvá tak dlouho, dokud trvá strach. Jakmile ale strach pomine, zmizí i ochota poslouchat. Bohu záleží na vnitřní proměně člověka, na změně jeho charakteru a ne na vnější poslušnosti. Ježíš to jednou komentoval takto:

Ale Pán mu řekl: „Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti.“(Lukáš 1,39)

Mnozí se navenek chovají slušně, ale kdyby lidé viděli do jejich nitra, zhrozili by se.

Jak Desatero zní? 

Při čtení jednotlivých přikázání si uvědomuji, že jsem daleko od dokonalosti. Když jsme hovořili o hříchu, řekli jsme si, že hřích je stav mysli. Už když člověk přemýšlí o krádeži nebo cizoložství, dopouští se hříchu. Všichni přestupujeme opakovaně tento zákon. Je dobré vědět, že Desatero ve své podstatě nejsou příkazy, ale ukazatelé, zaslíbení. Adam a Eva nemuseli mít Desatero napsané. Bylo to pro ně samozřejmé. Po pádu do hříchu se to změnilo. Z Bible však víme, že opět přijde doba, kdy to pro člověka bude přirozené. Bůh to slíbil. Už nebude zlo, ani smrt. Tomuto tématu se budeme brzy věnovat.

Smyslem Desatera je ochrana vztahu. Vztahu mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem.

Podívejme se na to, jak je Desatero poskládané a co se z toho můžeme naučit.

1. až 4. přikázání hovoří o vztahu člověka k Bohu. Ukazuje, jak jej máme uctívat.

5. až 10. přikázání hovoří o vztahu člověka k člověku.

Z Desatera vyplývá, že pro život jsou důležité obě roviny. Pokud škrtneme vztah člověka k Bohu a budeme se snažit, aby si lidi byli věrní, nekradli, měli v úctě rodiče atd., nemůže to fungovat. V naší společnosti je to velmi zřejmé.

Další rozdělení ukazuje na něco velmi důležitého, a tím je žebříček hodnot v životě.

1. až 4. přikázání: vztah k Bohu

5. přikázání: vztah k rodičům

6. až 9. přikázání: vztah k lidem okolo

10. přikázání: vztah k věcem

Jakékoliv jiné pořadí je špatné. Desatero ukazuje, že nejdříve by měl být Bůh, pak rodina, pak lidé okolo a pak věci, majetek. Vztah s Bohem nás vede k tomu, aby i naše životní priority měly správné místo.

Zkusme si velmi stručně jednotlivá přikázání projít.

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Bůh ví, že když na první místo v životě dáme kohokoliv nebo cokoliv jiného, neučiní nás to šťastnými. To, co dáváme na první místo, to uctíváme a tomu se také začínáme podobat. Být více a více charakterem podobný Bohu je jediná správná cesta.

2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

První přikázání nám říká, KOHO máme uctívat, druhé, třetí a čtvrté přikázání nám ukazuje, JAK máme tohoto Boha uctívat. Tato přikázání nás upozorňují na něco, co je v náboženské oblasti velmi důležité: Pravému Bohu je totiž možné sloužit i nepravým způsobem. Vytvořím-li něco svýma vlastníma rukama (či myslí) a potom to budu uctívat, nebo prostřednictvím toho se chci přiblížit k Bohu, uctívám vlastně ne Boha, ale sebe jako stvořitele.

3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval“

V dávných dobách bylo jméno synonymem pro charakter. Poznáme-li Boží charakter, budeme si Boha vážit a nebudeme jeho jméno zlehčovat, zneužívat ho při nadávkách, či kletbách, ani o jeho jménu vtipkovat. Jestliže věřící v Božím jménu zneužívají náboženskou autoritu na dosahování svých sobeckých či mocenských cílů, ti druzí pak lehce začnou Boha nenávidět. Jestliže se v Božím jménu musí lidé nesmyslně pokořovat a podřizovat, těžko uvěří, že Bohu nejde o slepou poslušnost, ale o smysluplnou službu lásky!

4. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.

V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Tomuto přikázání se budeme zvlášť věnovat celou příští lekci. Podíváme se, co o dni odpočinku říká Bible a jak by člověk měl takový den prožívat.

5. „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“

Mají-li někde fungovat správné vztahy, potom by to mělo být především v rodinách, v domově. Dnes víme, že způsob, jak se bude dítě v budoucnu chovat, jak bude navazovat vztahy, závisí na příkladu, který vidí ve svém vlastním domově.

Ti, kteří nepoznali teplo lásky a něžných vztahů ve svém dětství, budou mít problémy ve svém dalším životě nejen být laskaví, lásku rozdávat a přijímat, ale vůbec respektovat jakoukoliv autoritu.

6. Nezabiješ.

Toto slovo je jasné a srozumitelné. Není správné vzít druhému život. Nemáme právo zasahovat do toho, co jen Bůh může dát a co žádný člověk nemůže vrátit. V době, kdy Bůh vyslovil tato slova přikázání na Sínaji, se život vysoko necenil. Nepřátelé se zabíjeli, nechtěné děti odhazovaly, tisíce lidí byly vyvražděny kvůli malicherným příčinám. Toto přikázání však také znamená, že nebudeme dělat nic, co by snižovalo kvalitu života toho druhého, a že budeme s respektem zacházet se svým vlastním životem. Nebudeme si ho tedy zkracovat tím, o čem dobře víme, že našemu zdraví jednoznačně škodí.

7. Nesesmilníš.

Dobrým ukazatelem naší zralosti a duchovního stavu je postoj k našim partnerům. Bůh nás stvořil jako pohlavní bytosti, a proto mu záleží na tom, aby naše vztahy byly krásné, aby pro nás byly zdrojem radosti a uspokojení.

Bůh nás však upozorňuje, že ve vztahu manželů je něco jedinečného. Jen takový partnerský vztah může být opravdový, který je zodpovědný, hluboký a jedinečný. Když se nevěrou, povrchními či nezodpovědnými vztahy k jiným tato jedinečnost naruší, vnáší se do vztahu nejistota, která brání, aby láska rostla k plné zralosti.

Ten, kdo chce užívat jen přednosti manželského soužití, a přitom ve vztahu s druhým odmítá na sebe vzít podíl zodpovědnosti, dává najevo, že je nezralý. Lásku považuje spíše za požitek či zážitek, nikoli za trvalý princip. Navzdory postojům moderní společnosti Bible ukazuje, že ochota převzít zodpovědnost za druhého a za společný vztah se projevuje vstupem do manželského svazku, v němž dva jedinci opačného pohlaví jsou spojeni trvalým a jedinečným, exkluzivním poutem

8. Nepokradeš.

Na první pohled je to jasné přikázání, které se týká zlodějů, loupežníků, podvodníků a jiných kriminálníků. Člověk, který se nezákonně obohacuje majetkem druhého, dovolil, aby se pro něho věci staly důležitější než lidé. Takovýto člověk je schopen jiné podvádět, ubližovat jim a dělat všechno, jen aby získal to, po čem touží. Naplnění vlastních sobeckých potřeb je pro tohoto člověka důležitější, než budovat krásné vztahy s lidmi a Bohem. Toto přikázání nás upozorňuje, že člověk s těmito postoji nikdy nebude šťastný, bez ohledu na to, kolik majetku nahromadí.

9. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Dalším projevem nezralých vztahů je falešně někoho obviňovat. Takový člověk zneužívá svoji moc, postavení i slova na to, aby poškodil, zničil či omezil vliv anebo pověst druhého v klamném přesvědčení, že on sám tím získá na hodnotě. Je naivní si myslet, že když druhého zatlačím dolů, sám se dostanu výše. Jestliže někdo, koho považujeme za přítele, o nás záměrně rozšiřuje nepravdivé věci, jsme bezmocní a velmi nás to bolí. Lidé více věří vašim přátelům než vašim nepřátelům…

Bůh nejlépe ví, jak toto narušuje vztahy, protože to prožil s Luciferem. A protože dnes většina lidí věří víc tomu, co o Bohu říká satan, než tomu, co o sobě říká on sám, Bůh nám dává možnost, abychom se sami, pokud chceme, přesvědčili jaký je, seznámili se s ním a poznali jeho skutečný charakter.

10. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Proč jsou lidé chamtiví? Mnoho lidí přemýšlí takto: „Jen kdybych měl ještě víc věcí a lepší věci než můj soused, tehdy bych byl skutečně spokojený.“ Na tomto principu dnes žijí milióny lidí i celá společenství a zapomínají přitom, že hromadění věcí ještě nikomu vnitřní pokoj a spokojenost nepřineslo.

Desáté přikázání postihuje jako nesprávné to, chceme-li něčeho dosáhnout ze sobeckých pohnutek. Toto přikázání ukazuje, že Bohu záleží na pohnutkách, které hýbou naším životem. Proč vlastně děláme to, co děláme? Ze strachu před trestem, který přijde, pokud to dělat nebudeme? Anebo kvůli odměně, kterou dostaneme za to, co dodržujeme? To jsou sobecké pohnutky, které v konečném důsledku štěstí (či nebe) nepřinesou. Bůh nás na to v tomto přikázání upozorňuje.

Bůh jako by nám desaterem chtěl říci: „Já jsem tě vysvobodil od tvé minulosti. Před tím jsi byl otrokem, ale nyní jsi mým dítětem. Budeš-li mít správný vztah ke mně, já změním i tvé pohnutky. Potom jednoho dne, až se dostaneš do podobné situace, v jaké jsi předtím neobstál, budeš už chtít dělat to správné, co je v Desateru vyjmenováno. Pokud se mnou zůstaneš a vytrváš na této cestě, tak jednoho dne dojdeme do světa, kde už Boží zákon nebude nikdo nikdy přestupovat. Ne proto, že by tam přestal platit, ale proto, že se s ním všichni zachránění plně ztotožnili. Zákon už nebude na kamenných deskách, ale lidé jej budou mít zapsán ve svém srdci, a tedy vědomě a z lásky budou dělat to, co je správné.

A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.(Ezechiel 36,26-27)

V Desateru nám Bůh vlastně klade otázku: „Chtěl bys žít ve světě, kde budou všichni žít bezhříšným způsobem? Pokud ano, potom jsem schopný vysvobodit tě z otroctví hříchu a vést tě každý den tvého života, dokud nedojdeš až do cíle, kde už nebude žádné zlo a kde bude dokonalá láska.

• Komentáře
• Kvíz